poslední dobou...

při čtení poslouchejte (klik)

Dlouho jsem nepřidala příspěvek na blog.

 

Měla jsem totiž dojem, že blogy už nikdo nečte, a tak jaký to má smysl. Dneska jsem se nejen k myšlence vrátila, ale taky jsem se vrátila k myšlenkám z doby, kdy jsem s tím vším, s tímhle, začínala.

 

Nikdy tam nebylo „nebudu psát, protože to nikdo nečte.“  Vždycky to bylo „budu psát, protože by to mohl číst někdo, komu to třeba pomůže. Budu psát proto, že to pomáhá mně.“

 

A tak jsem tady, skoro po roce dávám svůj life update v písemné formě, na platformě, o které možná ani pár z vás neví. 

 

Ze všech platforem, co teď využívám mám nejradši youtube. Ironicky přidávám tam úplně nejméně, protože to stojí obrovsky moc práce a já se nezvládám vůbec soustředit. 

Ale vůbec. 

Přijdu si strašně, chce se mi brečet při myšlence, že do něčeho musím dát 100 %. pozornost, protože vím, že mi to nejde tak snadno. 

 

Půjdu k nové psychiatričce a uvidím co mi řekne. Moje terapeutka mi řekla že to vypadá na ADD, ale vlastně věřím, že ať už to bude cokoliv, bude to lepší než teď. 

 

Mám byt v praze, ale moc tam nejsem. Byla jsem dost nemocná a teď cítím potřebu domova. Takového toho přijetí bez pocitu viny, bez strachu, bez bolesti. 

A za ten byt se platí a já se cítím špatně, jako že je to zbytečné, ale nechci se toho vzdát. 

Jestli bych totiž měla říct jeden důvod proč si ho furt držím, že je jednoznačně pocit že v té praze nejsem zbytečně. 

 

Škola mě stresuje, protože neudržím pozornost, ale vím že jí udělám. A ten byt mi pomáhá hodně. 

 

Taky mám nejlepšího kluka na světě. Moc ho miluju a když přijde nějaký moment kdy pochybuju o sobě, vždycky mi to vrátí. Třeba, jedno z mých témat na terapii, bylo když jsme se lehce pohádali/já jsem měla trošku přehnanou reakci a on mě vrátil do toho racionálního světa. Protože ironicky jsem to zvětšovala jen já a tím víc si ubližovala. Myslím, že to byl coping mechanismu, vykoupat se v tom, ale byl to i moment kdy mi došlo že pokud tu práci na sobě neudělám já, pokud si já nebudu připadat dostatečně sebevědomě, pak tenhle ani žádný jiný, ať už přátelský nebo intimní vztah nebude fungovat.

 

Od té doby jsem se dost zlepšila, myslím. 

A byla to dobrá, dost oči otevírající lekce. 

 

Mít člověka který vás nutí na sobě pracovat, i když podvědomě, je naprosto neuvěřitelný. 

 

A co se týče toho sebevědomí, nejlépe se cítím, když učím. Jsem v tom pevná a mám dojem, že je to to ono. 

 

A tedy otázkou je „jak přenést jógu do reálného života?“

 

Protože tak dobře jako na lekcích, tak sebevědomá a cílevědomá a zažraná, se jindy necítím. 

 

Život je teď fajn, v rámci možností. 

Mám na nic nálady i pocity že nic nedokážu, ale snažím se naa tom pracovat. Jsou těžší momenty a je jich víc než těch hezkých, ale sama nevím jestli to tak náhodou nebude už navždycky a tak prostě doufám a jsem. 

 

Doufám, že to všechno nějak půjde. 

 

Děkuju, Johannka