podzim roku 2019 a 2025

 Sedím na stejném místě, na jakém jsem přibližně pět let zpátky zakládala svůj blog. 

Je zvláštní, jak rychle ten čas utíká a zároveň jak moc se v myšlenkách do té doby vracím.

Do doby, kdy mou největší starostí bylo co se stane v dalším díle stranger things, nebo jestli i brácha vstane na tradiční nedělní snídani. 

A teď to samozřejmě naprosto nesmyslně přeháním, protože mluvím o době kdy jsem se zároveň bála každého jídla a trpěla hlady. I přesto je pro mě to nadcházející podzímní období pokaždé sentimentální. 

Miluju podzim. Miluju tu pochmurnost, to chtění být doma, to ošklivý počasí i to krásné babí léto. 

Přála bych si vdát se na podzim. Mít slaměné kytky ze zahrádky mojí mamky jako výzdobu a podávat hustou polévku s upečeným chlebem. 

Každoročně se snažím vrátit do roku 2019, ať už kávou z mého Starbucks kelímku který zůstane s jemným nádechem hnědé barvy už navždycky, mazlením Nuggetky nebo pečením jablečné bábovky s karamelem, jejíž recept jsem objevila úplně náhodou a vzpomenu si na něj jen když myslím na podzim. 

A najednou mi přibyla další vzpomínka, tentokrát na diář momenteeczech, který byl ve své době snad nejpoužívanější u všech a teď když procházím jejich webovky, zjišťuji že poslední vydaný je z roku 2021. 

Už mi není těch 15 let, kdy jsem nosila diář v kabelce s milionem poznámek, horkou kávu v kelímku ze Starbucks s hlavou  plnou myšlenek jak se (ne)najíst a jak zhubnout, ale i přesto, že se teď mám mnohonásobně lépe, si někdy přeju, aby to byl zase můj svět. 

Abych znovu mohla prožít ten nejlepší i nejhorší podzim roku 2019, abych se znovu podívala na stranger things a abych znovu vytáhla protivného bráchu v 9 hodin z postele, protože na stole jsou čerstvé croissanty které s námi musíš posnídat. 

Často jsem brečela. Tehdy zavřená v pokoji s Nuggetkou (mojí kočkou). Vyprávěla jsem jí, jak strašně se nenávidím. 

Teď brečím taky, Nuggí furt poslouchá, ale čím je starší, tím větší bitch face má, tak to říkám současně i Jendovi. 

Už nebrečím protože se nenávidím, to jen někdy, spíš se dost často ptám, proč mě nenávidí ostatní. Proč něco, co ostatní získají z ničeho nic ja musím vybojovat tak těžkou cestou. Proč to o čem tak dlouho sním ostatní najde omylem, proč jsou lidi zlí.

Ale když si vzpomenu na podzim roku 2023, vzpomínám na ten nejkrásnější jógový víkend, který jsem pořádala pro 36 lidí po 4 měsících mého lektorování. A to je pro mě velká věc. To je věc, na kterou jsem tak moc pyšná. 

Ve světle podzimu roku 2023 se stranger things zdají jako ta nejmenší věc na světě, ale bylo to pro mě podobně ozdravné. 

Tak uvidíme, kam mě podzim roku 2024 i 2025 zavede. Podívám se znovu na stranger things? Přihlásí se někdo na můj další jógový víkend? Budu brečet Nuggetce nebo někdy v životě zažiju podzimní svatbu, na které bude spotřeba svařáku a grogu větší, než spotřeba gtýček. 

Ať to bude jak to bude, doufám, že aspoň ten Starbucks hrníček to přežije. Protože jestli kus plastu za stovku přežil stovky, ne li tisíce vařících nápojů, zvládneme i my další malou překážku. 

A jestli jste to dočetli až sem, dává to někomu smysl? Nebo jen zas moje melanchonické já má milion myšlenek o podzimu, které nedávají smysl.