vánoce (ne)jsou o jídle | anorexia recovery

 Už dlouho jsem nepsala post na blog o něčem hlubším. Něčem, s čím se zrovna trápím, mám strach a nebo co sama v sobě prostě řeším. A tak teď nastal ten správný čas.

Totiž - když chci o něčem mluvit tak většinou zvolím podcast, ale jelikož jsem nemocná a můj hlas nevydrží dýl jak deset minut, nepřipadalo to v úvahu. 

Proto blog.

A tak tedy - co mě poslední dobou trápí? 

Když jsem se vrátila z Liberce, bylo to pro mě dost těžké, obecně všechno co se jídla týče. Ale postupem času (a ano, opravdu se to časem zlepší, jen musíte vytrvat) jsem se učila to jídlo vnímat jako něco pozitivního, ne něco, co mě nutí nesnášet samu sebe. 

V Liberci jsem nejvíc pracovala na myšlence, že to jak vypadám nebo kolik vážím neurčuje mojí hodnotu a to je tedy pro mě pořád největší problém - pořád mi přijde že když si o mně někdo neřekne "ale jo, ta je hezká" je se mnou něco špatně. 

Otázkou zůstává - proč tak strašně moc chci uznání od okolí? Protože to uznání si já sama nedokážu dát. A to je chyba a taky věc na které musím pracovat. Totiž bezpodmínečné přijetí neplatí jen ve vztazích - milostných nebo třeba matka-dítě, ale také v tom niterním - já a já. A je to strašně, strašně důležité. 

Tímhle úvodem se mi povedlo celkem dost rozklíčovat moje nynější pocity, což je hustý, sama jsem to nečekala, ale popíšu vám situaci, ať, pokud se třeba nacházíte v podobné, víte, že nejste jediní. 

Všechno se už snad, po letech, pomalu ale jistě vrací do zdravých kolejí. Když vidím něco co mám ráda, ochutnám to, nebo si dokonce dám celou porci, i přesto že není zrovna čas na jídlo. Zároveň jsem mnohem flexibilnější - když mám hlad v půl dvanácté místo ve 12, nají se. Když vím že půjdu cvičit ve čtyři, dám si svačinu třeba ve dvě, abych strávila. 

Problém, se kterým se teď peru je jednoduše pocit "nejím víc než je zdrávo?" "nepřeháním to?" "mám to pod kontrolou?" 

A odpověď? Já ano. A to je ten rozdíl, jsem to já, kdo to má pod kontrolou, ne anorexie. 

I přesto mi ale něco pořád chybí a já dlouho hledala co to je a teď už to zřejmě vím. Je to systematičnost, organizovanost a selfcare. 

Co si pod tím představit? 

Pro mě to jsou kroky, které jsou sice nudné, ale z dlouhodobého hlediska mi neskutečně pomáhají (pomáhali, naprosto jsem si odvykla je dělat a cítím to na sobě) zachovat klid a cítit se dobře. Jsou to ty věci, kterými projevuji lásku svému tělu a nemůžete nenávidět někoho, kdo se k vám chová láskyplně. To moc nejde dohromady.

O těch věcech, co dělají člověku dobře, si může povědět třeba jindy, ale je to například čtení, pravidelná jóga, pohyb, jídlo, dostatek spánku a mohla bych tu být ještě dlouho. Z krátkodobého hlediska nuda, k čem mi to je, ale pomáhá to.

Jaký na tohle máte názor vy? Budu moc ráda, když mi dáte vědět!

Mějte se krásně,

xxx Johana

Ps: fotky focené dneska. Nepřijdu si na nich krásná, ani hezká, vidím jak jsem přibrala a je těžké to přijímat, ale je to součást života