ppp a návykové látky? | le modevie podcast
Ahoj všichni!
Tak, v sobotu vyšel podcast s pro mě celkem citlivým tématem a přišlo mi fajn k tomu ještě něco dopovědět, doříct.
To téma je celý hodně ošemetný. Tabuizovaný - návykové látky v mladistvém věku a ještě k tomu při nemoci, kdy kalorie jsou váš život, ale věřte tomu nebo ne tohle je real shit. A upřímně? Připadala jsem si jako jediný člověk na světě, až jsem narazila na instargramový post, dle se o tom bavili.
Konečně jsem se necítila jako jediná a divná.
Nemyslím si, že je to nějak časté, ale kdyby tu byla jedna jediná duše, která si něčím podobným prošla, stojí mi za to, vystoupit z téhle komfortní zóny a říct vám, že v to, nejste sami.
Každopádně jsem se tedy rozhodla o tom promluvit.
Nebudu vám tady psát to, co jsem říkala v podcastu, jen dovysvětlím nějaké detaily.
Věc si lidi často neuvědomují je, že problém s jídlem vzniká mnohem mnohem dřív, než je to vidět.
A teď to myslím takhle - poruchy příjmu potravy jsou mentální nemoc a tak nejsou (troufnu si říct, čistě můj názor) z takových 70 - 80% vidět.
Každopádně u těch lidí, u kterých se to pak opravdu promítne do váhy (podvýživa, nebo naopak obezita) se zapomíná, že když ten problém začínal, vypadali "normálně," nebo to je aspoň můj pocit.
Kolikrát už mi někdo řekl, já nevěděl že ses před xx letma trápila s jídlem, nevypadala jsi na to. No, protože než se to projeví fyzicky, chvíli to trvá.
Já v těch momentech kdy se to stávalo opravdu velkým problémem měla snad nejvyšší váhu. Retsrikce, hlad, alkohol, jiné návykové látky a tak pořád dokola. To není zdravý životní styl.
Opět - spoustu lidí si problémy s jídlem vytvoří kvůli posedlostí zdravým životním stylem. Každý jsme jiný.
Mně se to tvořilo sebenenávistí (a spoustou dalších věcí, o kterých teď úplně nechci mluvit.)
A hledala jsem únik, takže ještě předtím, než se anorexie stala tím únikem, jím byly právě tyhle látky.
Nebudu říkat co, nepřijde mi to podstatné a prostě nechci, každopádně zpětně můžu říct že to bylo jedno z nejhorších období v mém životě.
Tak strašně moc jsem toužila cítit se dobře, spokojeně a šťastně, že jsem úplně upozadila samu sebe.
Přišlo mi, že když jsou jiní lidé spokojení v nějakém životním nastavení, pak tak budu šťastná taky.
A tak jsem se snažila žít podle a pro ostatní, aniž bych hleděla na to kdo jsem, jaké hodnoty vyznávám, co mě baví a jak se chci cítit.
No a tahle nepřítomnost mě samé prohlubovala sebenenávist a taky anorektické myšlenky.
Chci jen říct, není to ničí chyba, jen moje. Jen my sami neseme zodpovědnost za náš život a jen my sami se rozhodujeme kdo budeme. Jestli se budem snažit najít něco co opravdu ukazuje kdo jsme, nebo jestli se budeme slepě honit za něčím, co nám není příjemné.
Zpřítomni se. Uvědom si co chceš v životě začít, co tě baví a co by sis přála.
Příklad z mého života - vždycky mě moc bavilo YouTube, můj blogový instagram a blog. Ale nebyly to hodnoty které (v té době) mé okolí sdílelo. Dělali jiné věci a bavili se jinými způsoby.
Mohla jsem si vybrat - být s nima a doufat, že mi to přinese štěstí, nebo (jak jsem říkala holkám v Liberci) jet si to svoje, díky tomu poznat lidi s podobnýma hodnotami a bát sama k sobě upřímná.
No, jak už asi víte, já si vybrala nerozvážně tu první variantu. Potlačila jsem sebe, protože přeci nechci aby se mi někdo vysmál a přeci nechci vyčnívat.
Tak, vy víte jak to dopadlo, že jsem skončila s anorexií a pochroumaným sebevědomím asi na celý život, ale zároveň mi to strašně moc dalo.
Jako třeba to, že pokud lidem vadí něco co VÁS naplňuje, pak není chyba ve vás, protože vy si musíte jet to svoje a poslouchat se. To oni akorát neví, kdo jsou.
Každý se najde v něčem jiném. Každopádně ale co se stalo s těmi lidmi? No, tak primárně všichni (nebo minimálně většina) už vědí právě o mém blogu a věcech co mě baví (ano, nevěděli to:)) a - nikdo z nich mi neřekl ani jedno špatné slovo. Překvapení co? Bála jsem se že pro ně nebudu dost dobrá, tak jsem se snažila být někdo jiný. To ale prostě nefunguje.
Pokud ty lidi mají být ve vašem životě, tak budou. A pokud vás ty lidi nutí (nebo ani ne tak oni, ale spíš jejich přítomnost) být někdo kdo nejste, jsou to opravdu lidi kterými se chcete obklopovat?
...
Dneska to ukončím, myslím že jsem toho řekla víc než dost.
Mějte se moc krásně, do komentářů napište jaký na to mějte názor a kdykoliv mi napište, vždycky jsem tu pro vás!
xxx Johanna
Komentáře
Okomentovat