Jak najít zlom a chtít se uzdravit z ppp? | le modevie podcast
Ahoj všichni!
Často se mi stávalo, že jsem poslouchala nějaký podat, zaujal mě ale už jsem neměla čas se k němu vrátit a mám takový dojem, že to samé by se mohlo dít i vám! Tak jsem se rozhodla, shrnout epizodu podcastu to příspěvku na blogu, abyste se k tomu mohli kdykoliv vrátit.
Podcast na apple podcasts tady!
Tak se vrhneme rovnou na tuhle epizodu!
Strašně dlouho jsem se snažila najít ten zlom, zlom kdy přijmu přibírání a začnu opravdu poslouchat svoje tělo, zlom, kdy se budu chtít uzdravit. Snažila jsem se hledat důvody PROČ se chtít uzdravit, dokonce jsem psala i dalším lidem, ale ten zlom pořád ne a ne přijít. Čekala jsem tak strašně dlouho, že jsem si začala myslet, že mi prostě recovery není souzená.
Víte, po nějaké době se prostě dostanete do fáze, kdy vám přijde, že to prostě nepůjde. A že jste zrovna vy ten ztracený případ a že se z toho nikdy nedostanete.
Jasně, já se uzdravit chtěla, ale nebyla jsem s tím smířená.
Přišlo mi, že anorexie je na mě jediná zajímá věc a nedokázala jsem si najít nic jiného.
Když jsem přišla do Liberce, jak kdyby mi přešlo v hlavě. A don’t get me wrong, já si nemyslím že je potřeba jít na psychiatrii abyste se doopravdy chtěli uzdravit (spíš naopak, myslím si že naopak spoustu lidí to zabrzdí, viz ty holčiny které tam jsou třeba po třetí a furt to pro ně není dost) ale já ve chvíli co jsem tam přišla začla přemýšlet úplně jinak.
Už jsem si nepřipadala tak ztracená, začla jsem používat všechny techniky co jsem znala z terapií, pracovala jsem s výčitkami a hlavně se snažila pomáhat, být na dobrý vlně a spíš než podporovat holky v podvádění jim ukazovat, že to jde i jinak.
Byl to moment, kdy jsme po strašně, STRAŠNĚ dlouhý době poprvé uvěřila, že se z toho možná někdy doopravdy dostanu.
Asi bych měla říct co byl ten můj zlom.
Já mám sebevědomí téměř na nule, nepřijdu si jako zajímavý člověk, přijde mi že nikomu nic nemůžu předat a vlastně tak nějak nevím, čím jsem zajímavá. Proč se mnou někdo baví?
Mám s tím fakt problém, nemluvím o sobě hezky a snad komu to vadí úplně nejvíc je moje mamka. A já to chápu, snažím se na tom pracovat protože být v míru sama se sebou je moc důležitý, jen to prostě není vždycky nejjednodušší...
Každopádně ale, přišla jsem do Liberce a mimo to že se mi v hlavě spustily všechny techniky z terapií jsem si zároveň našla něco, co mě baví a co bych chtěla dělat.
A byla to pomoc, pomoc ostatním.
Byla to podpora, když se někdo cítil na dně, ale bylo to i vyburcování když se někdo utápěl ve výčitkách. Tím jak jsem to opakovala ostatním jsem si to i zároveň dostávala do své hlavy.
A jestli to pomohlo ostatním, to nedokážu říct, ale rozhodně to pomáhalo mně.
Za mě ta nejdůležitější otázka je CO MI DÁVÁ ANOREXIE (nebo jiná mentální nemoc) ŽE SE JÍ NECHCI ZBAVIT?
U mě to byla primárně pozornost a pocit že mi konečně něco jde.
Nikdy jsem si nepřišla v ničem dobrá a konečně tu něco takového bylo. No a co, že je to nemoc...
A když dojdete k téhle odpovědi, pak je super položit si otázku
A KDE JINDE TYHLE VĚCI MŮŽU NAJÍT?
Musí to být něco co vás baví, naplňuje a víte že na to potřebujete energii a mozek, který přemýšlí i o něčem jiném než jenom o jídle, váze, postavě, kaloriích a dalších číslech.
Pak na tom makejte, i přesto že v to nejdřív nevěříte na 100% a ono to přirozeně přijde.
Slibuju.
Mějte se krásně, mám vás ráda!
xxx Johanna
Komentáře
Okomentovat