How to accept weight gain

 Otázka, kterou do Googlu zadal snad každý člověk, snažící se vylízat z poruchy příjmu potravy. 

A proč vlastně?

Protože my samozřejmě chceme začít doopravdy žít a ne jen přežívat. Milujeme jídlo a chceme si dát všechny ty mňamky, chceme chodit na procházky a nemít úzkosti každý den, ale váha, nebo vzhled obecně, je pro nás tak důležitá věc, že se prostě nedokážeme přenést přes jakékoliv změny.

Jenže většina příspěvků byla už od lidí, kteří jsou třeba téměř vyléčení. Proto často radí "řekněte si, copak chci takhle žít? copak se mi opravdu líbí být kost a kůže?" jenže rozdíl je v tom, že když už jste delší dobu v recovery a své tělo vidíte s odstupem, tak vám opravdu přijde nehezké, jenže když jste přímo v "centru" té nemoci, máte totálně narušené spektrum vnímání svého těla a hubení si jednoduše nepřipadáte. 

A to je důvod, proč věta typu, vždyť takhle vyhublá se nemůžeš líbit ani sama sobě, prostě nefunguje. 

Jak asi většina z vás ví, tak já jsem právě v ohnisku té nemoci, nebo jak jinak to nazvat. Jsem v nemocnici doslova proto, že musím přibrat, ale vlastně se mi otočil můj mindset a proto to chci s vámi sdílet a vyvrátit vám (a vlastně i sama sobě) věci, kterými často argumentujeme.

Tenhle post bude asi na dlouho, to se moc omlouvám ale chci říct prostě všechno. 

sick enough

Takže začnu naprosto klasickou větou, že si nepřijdu dostatečně nemocná. 

Nejdřív jsem si myslela že až budu vážit xx budu se cítit dost nemocná na to, abych začala svou recovery. Pak jsem si myslela že až budu neschopná kamkoliv dojít tak budu konečně sick enough. Potom jsem si myslela že až ráno vstanu a upadnu kvůli motání hlavy, nebo až omdlím tak si budu konečně připadat sick enough. A samozřejmě jsem si myslela že až se dostanu do nemocnice tak si budu připadat sick enough. 

Co je ale pravdou? 

Ne, nikdy ani nikde si nepřipadám nemocná. 

Všechno tohle jsou jen domněnky, které nám dává naše nemoc. Nechceme si přiznat že jsme nemocní a nevidíme to, protože se nám potlačuje rácio kvůli nedostatku energie a tím pádem ztrácíme veškerou realitu. 

Poruchy příjmu potravy jsou mentální nemoci a vzhled je jen příznak. A tohle je důležité si uvědomit. 

Teď vám tady dám pár důvodu, proč jste sick enough, i když si tak třeba nepřipadáte. 

Kdyby jste nebyli nemocní, tak se nebudete sami sebe ptát, jestli jste dost nemocní na uzdravení. 

Myslíte, že by obézní člověk čekal až přibere na nějaké číslo aby mohl začít hubnout a zachránit tak své tělo? to asi těžko že... 

Víte, na internetu si strašně snadno dohledáte příznaky ppp, nebo co se vám třeba může dít a když se vám to neděje tak si pak nepřijdete dostatečně valid. A to je strašně špatně. 

Důvod, proč se zuby nehty držíme naší nemoci, může být ten, že nám dává jakýsi komfort.

Představ si že můžeš znovu žít, že vstaneš a máš energii, že sportuješ.

Proč tohle nefunguje, i přesto že je to logické?

Když jste přímo v té nemoci, nevidíte žádnou budoucnost. V hlavě máte jednu rovnici - to jak vypadám určuje mou hodnotu - která je samozřejmě naprosto stupidní, ale je hrozně složité nedat ji sílu. 

Třeba já se jídlem trápím už tak dlouho, že jsem ztratila jakoukoliv motivaci k uzdravení, protože mi to prostě přišlo nemožné. Nevědomě jsem si opakovala, že i když budu jíst tak budu pořád unavená, že to teda nemá cenu. Dávala jsem tomhle myšlenkám sílu.

Zdravého člověka by ani nenapadlo, že by jeho vzhled určoval jeho hodnotu. 

Takže první důležitý krok je, přiznat si, že máte s jídlem špatný vztah. Pro někoho to může být jednoduché (jako třeba pro mě, já to prostě vím a přijímám. Vím, že se nedokážu najíst kdy mám hlad, vím že jsem se i přejídala, prostě jsem neměla k jídlu zdravý vztah) a pro někoho to může být složité, že mu to třeba ze začátku vůbec nedochází, ale přijmout to je jednoznačně krok číslo jedna.

Pro mě osobně to otočení mindsetu byla nemocnice. 

Tohle může být trigger, jakože se musíte dostat do nemocnice abyste se mohli začít uzdravovat, ale to je lež. Už jen proto, že já si ani tady nepřipadala sick enough. 

Já nemocnice nesnáším, není mi tu dobře a taky jsem se tu setkala s xx dětmi ze sociálně slabších rodin a říkám si, copak chci takhle skončit? protože pokud se jednou dostanete do nemocnice a nevezmete ten strašný zážitek jako odstrašující příklad, začne vám koloběh nemocnic. V nemocnic vás vykrmí, doma zhubnete a zas a znova. A to já takt nechci.

Jsem cílevědomý člověk, mám plány a chci žít život. Chci vám pomáhat, chci být úspěšná a to s tou nemocí prostě nejde. 

Vím to a vím to dlouho ale i přesto jsem pořád v téhle komfortní zóně zůstávala, proč? 

A jsme tu zas. 

Nepřipadala jsem si dost nemocná, neviděla jsem žádnou budoucnost, připadalo mi že to jak vypadám určuje mou hodnotu. 

A taky - bála jsem se toho, že když začnu jíst a přibírat, okolí mi nebude věřit že jsem byla nemocná a bude si myslet že jsem to dělala jen pro pozornost. 

A okolí myslím rodinu, kamarády, ale i sestřičky v nemocnici, které když uvidí že se zlepšuji tak si budou myslet že vlastně nemocná nejsem. 

To je myslím něco, co brzdí hodně lidí, přitom je to naprosto stupidní. Je to opravdu ukázka toho, že nám v životě něco chybí. A možná i ta pozornost, důležité je ale vědět, že to neděláme schválně. 

Lidem, kterým na vás záleží je v reálu úplně ukradený, jak vypadáte, co jíte nebo kolik toho jíte. Jim jde o to jak se cítíte, jak se máte, co vás baví, mají rádi vás jako člověka, ne vaše tělo. 

Myslím, že často chceme být sick enough ne proto, abychom dokázali něco sobě, ale spíš proto, abychom to dokázali našemu okolí. Přitom jediné co si oni přejí je, aby nám bylo lépe. 

A jak jsem teda přijala že musím přibrat?

No, zatím jsem to 100% nepřijala, myslím že to budu muset asi ještě dlouho zpracovávat, už jen proto že si prostě nepřijdu jako kost a kůže (což je další věc na kterou rádi zapomínáme, je blbost snažit se zhubnout abychom mohli nabrat. Kolikrát i člověk, který vypadá opravdu zdravě potřebuje přibrat, aby si zlepšil vztah k jídlu).

Nejdůležitější podle mě je, odprostit se od pocitu, že se svým vzhledem někomu zavděčujete, nebo že to určuje vaši hodnotu. 

Tohle je strašně těžký a pro mě long way to go, ale představte si, že jste na světě sami, taky byste se nechtěli omezovat v něčem tak úžasném jako je jídlo. Často to děláme kvůli společnosti, aniž bychom chtěli. 

Já se třeba bála že moji kamarádi nepoznají že jsem nemocná, ale proč jsem vlastně chtěla aby to poznali? Nemám ráda když mě někdo lituje a o svých problémech nemluvím a opravdu mě nenapadá, kde se tahle myšlenka vzala, ale je to tak... Snažím se to prostě vymazat, protože to, že překonáváte své fear foods ještě neznamená, že se uzdravujete. Je to skvělý, ale stejně tak důležitá je právě práce s hlavou. 

Protože pokud přiberete a nebudete mít změnu v hlavě, budete chtít zase hubnout, ale kromě vás opravdu nikoho nezajímá jak vypadáte. 

Ano, naše okolí zajímá jak se máme a jestli jsme zdraví, ale to s naším vzhled nemá nic společného.

Udělala jsem si vision board, chci cvičit jógu, vařit a péct. Chci cestovat a jíst dobré jídlo.

 Ještě jsem se vás zeptala, proč se bojíte přibrat vy. 

A tady jsou odpovědi

Bojím se že přiberu jenom břicho, nechci aby se mi dotýkala stehna, nechci druhou bradu

Tenhle strach máme asi každá. A teď nemyslím s břichem, protože toho se já vlastně ani tak nebojím, ale já osobně mám tenhle strach ze stehen.

A je to směšný, co si bude, takovýto, že se najíte a pak cítíte jak vám to bříško roste a jak se vám zvětšují okamžitě stehna a jak jste určitě nabrali 10 kilo. Jojo, taky to znám a zní to jak blbost, slyšet to od jiného člověka co. Ona to totiž je blbost. Tělo fakt není tak rychlý, že když se najíte tak se vám hned usedá tuky, už jen proto že většina jídla se stejně spálí normálním fungováním těla. Bříško se možná na chvíli zvětší, to proto že tam máme orgány, ale pak zas splaskne. Nehledě na to, že ženy mají přirozeně více tuku v téhle oblasti, protože se musí chránit orgány! 

Tohle si můžete sami vyzkoušet - jak oblbnout tělo. Když se jdete v létě koupat do bazénu a jdete krůček po krůčku do vody, tak se vám nechce kvůli zimě ponořit, když asi dáte dlaně na bříško, tak ho tím vlastně zahříváte a do mozku tím vysíláte signál že je v bezpečí - v teple. Geniální co, tak stejně fungují naše tukové zásoby v téhle oblasti, je to neskutečně důležité!

A tohle jsou jen falešné ideály společnosti, ale většina holek takhle nevypadá jinde než na instagram. A tak to prostě je. Já si třeba ukládám fotky slečen, které mají krásnou postavu a které umí obléknout postavu s těmihle dokonalými křivkami, které mi vnímáme jako nedokonalé. 

Sebevědomí dělá všechno, to mi věřte proto si někdy řeknete, že byste chtěli mít postavu jako tyhle holka (i když nesplňuje váš ideál krásy), protože si věří a je šťastná sama sebou.

Nebudu dostávat komplimenty že jsem hubená, lidi mi. dávají větší pozornost

Tohle je strašně smutný. Protože se obklopujete povrchními lidmi, které v reálu nezajímáte. 

Proč chcete pozornost od někoho, koho nezajímá jak se cítíte, ale zajímá ho jak vypadáte? A na co vám jsou komplimenty že jste hubení, když kvůli tomu nemůžete fungovat v běžném životě? A taky - to že vám někdo řekne, že vypadáte jak z koncentráku není kompliment. Zkuste se zaměřit na to, co vy doopravdy chcete, protože každý člověk s ppp dojde k tomu, že chce svobodu v jídle, akorát neví jak ji najít nebo se spíš nesnaží, jít ji naprosto. Jste mnohem víc než váš vzhled, určitě by vás víc potěšilo, kdyby vám někdo řekl že na vás oceňuje to, jak umíte naslouchat lidem, než to jak vypadáte. Ale ta nemoc si bere veškerou vaši pozornost a vás jako člověka upozaďuje. Nedejte ji tu šanci.

Mám optimální váhu

Na to ti řeknu jediné, pokud se omezuješ, tak nemáš optimální váhu a měla bys přibrat. Tělo to pak samo zase zhubne, ale bude to nekonečný koloběh, když nepůjdeš all in. (viz třeba Stephanie Buttermore)

Nejvíce se ale opakovalo tohle 

Každý den se vidím tlustější a tlustější, nenávidím svojí postavu, bojím se co řeknou ostatní, nikdo mě nebude mít rád když přiberu, přiberu až moc a budu se sebou zase nespokojená, budu vypadat jinak, ztratím to v čem jsem nejlepší = být ta nejhubenější, zvětší se mi postava a budu si muset koupit nové oblečení, nebudou mě lidé obdivovat za mou sebekontrolu

Co se u těhle věcí opakuje?

Že nežijete pro sebe. 

Čínský filosof Lao-C řekl „Zajímej se o to, co si o tobě myslí ostatní lidé – a budeš navždy jejich vězněm“

Dáváme váhu věcem, které nejsou v životě podstatné. Děláme to proto, že něco postrádáme a tohle je naše náplast. Neřešíme svoje problémy, jen je v sobě shromažďujeme a snažíme se je nějak potlačit, ale ono se to vždycky někde projeví. 

Víte, to jak vypadáte je opravdu ta nejméně zajímavá věc o vás. Nejsmutnější ale je, že vy tomu věříte. Proto se nebudete nikdy cítit sick enough, protože od vašeho okolí nikdy neuslyšíte že jste dobrý, kvůli tomu že jste nemocní. Oni to totiž neřeší a řešit nikdy nebudou. Je zajímáte vy, ne vaše nemoc, proto se nikdy nedočkáte uznání a právě naopak, spíš tím lidé budou opovrhovat. 

A vy se pak třeba naštvete, že to neděláte schválně, ale pravdou je, že je to jen volání o pozornost. Ať chcem nebo ne, je to tak. Proto chci říct, dejme tu pozornost sami sobě. 

Zaměřme se na to, co MY doopravdy chceme a začněme to své tělo poslouchat. Protože když ho budeme poslouchat a věnovat tu pozornost, nebudeme mít potřebu se zavděčovat jiným. Každé máme své poslání, díky tomu tu jsme a není zapotřebí ho hledat, zapotřebí je nepotlačovat tu cestu, ale to děláme, když nežijeme pro sebe ale žijeme pro ostatní. 

Po jednom jídle nepřibereš, ale aby ses téhle nemoci zbavil, musíš těch jídel sníst mnohem mnohem víc. A možná přibereš a možná budeš přibírat ještě za svojí cílovkou, důležité je si uvědomit, že tělo ví co dělá a to že máte nad svou cílovou rozhodně neznamená že tak vaše tělo zůstane. Z 90% se stává, že to pak zhubnete anižbyste o tom věděli, ale to tělo potřebuje mít chvíli jistotu, že už mu to nikdy neseberete tím restriktivním sebepoškozovacím způsobem.

Lidé vás neobdivují za to jak vypadáte, lidé vás berou jako příklad jak nechtějí dopadnout, ne kvůli vzhledu, ale kvůli ztrátě sebe sama. Protože tím že dáte moc společnosti, moc rozhodovat o tom co je váš ideál, naprosto potlačujete vás a stáváte se lidmi kolem sebe. 

A nakonec ztratíte sami sebe.

A to opravdu chcete?