Jak snadné je lhát

 Já tak strašně dlouho přemýšlela, jestli chci sdílet něco takhle osobního, ale dospěla jsem k názoru, že asi jo. 

Už jen proto, že nelžu jen vám, ale hlavně sama sobě.

Já a jídlo.

Kapitola sama o sobě, o které jsem se snažila mluvit už několikrát ale nikdy jsem nedokázala vyjádřit všechno. Vždycky jsem říkala že nejsem připravená o tom mluvit a že si na to potřebuju najít ten správný čas. 

Výmluvy, výmluvy, výmluvy.

Je těžké přiznat si tyhle věci a ještě těžší, vystoupit z komfortní zóny a mluvit o tom nahlas. Nikdy nebudu dostatečně připravená o tom mluvit, ale nechci lhát. 

Že jsem trpěla nějakými problémy s jídlem asi víte. Měla jsem slabší chvíle, ale řekněme že až do konce prázdnin to bylo relativně v pohodě. Respektive jsem si to asi nalhávala. Sice jsem jedla ale při každém soustu jsem v hlavě měla "to bych dělat neměla, tohle bych jíst neměla, po tomhle nikdy nebudeš hubená."

A věřte nebo ne, to nejsou zdravé myšlenky a už vůbec ne myšlenky člověka který o sobě říká že je jakž takž vyléčený.

To byla jedna z mnoha lží, co jsem sama sobě říkala. 

Čas pokračoval, vrátili jsme se do školy a všechno se rapidně zhoršilo. Vrátilo. Nebo spíš se prohloubilo to, co nikdy neodešlo. 

Mimo problémů s jídlem jsem začala mít úzkostně a depresivní stavy, chtěla jsem vyhledat psychologa ale nedokázala jsem vysvětlit mámě proč. 

Chtěla znát důvod o kterým jsem já nedokázala s ní mluvit a tak jsem lhala, říkala jsem že si chci jen s někým popovídat. 

Další lež, věděla jsem že mám problém.

Po nějaké době, na začátku října, jsem tedy šla k psycholožce. 

Jak to dopadlo? 

Rozbrečela jsem se, lehce vyložila jak se cítím, ta mě hned poslala dál. 

Psychiatr, terapeutické centrum.

Diagnostikovali mi mentální anorexii, dostala jsem prášky na depresivní stavy a každý týden chodím na terapie. To je metoda léčení. 

Přirozené otázky na které by vás možná zajímala odpověď - mám podváhu?. No, lehce. Bmi mám hraniční ale jsem názorný příklad toho, že anorexie je opravdu mentální nemoc. 

Nemusíte být kost a kůže aby se váš mozek musel prát sám se sebou okolo jídla. 

Jak se stravuji? co probíhá v mé hlavě?

Tohle je u každého jinak, když jsem měla to lepší období, měla jsem jen výčitky. Teď už mám i úzkosti před jídlem ale i po jídle. Nebo, měla bych, kdybych jedla všechna jídla.

Já jsem v tuhle chvíli jen mezi svými safe foods. Nedokážu se sebou zatím pracovat tak, abych si dala i něco jiného než jídlo kterého se nebojím. 

Anorexie je restriktivní porucha příjmu potravy, v mé hlavě jsou stovky pravidel, které když poruším, nedokážu utěšit samu sebe. Je to strašný boj. 

Strach z jídla, neustálé výčitky - ať už je to safe food či nikoliv. úzkosti. 

Nebudu vám říkat co jím, kolik toho jím ani žádné podrobnosti, nechci aby si z toho někdo bral příklad.

Chtěla bych vám to k něčemu přirovnat, ale nevím k čemu. 

Představte si něco, z čeho máte strach, něco, co když vidíte vám přeběhne mráz i studený pot po zádech a chce se vám brečet. 

Nějak takhle vnímám jídlo. 

A vím, že nejdůležitější teď je s tím nějak pracovat, proto to i možná s vámi sdílím, abych měla nějakou motivaci. 

A abych nemusela lhát. 

Poslední otázka, takže jsi lhala?

Lhala ale i nelhala. To co vidíte na instagramu, jsou někdy fotky z dřívějška, někdy jídlo co jsem dělala pro někoho jiného a někdy jídlo co opravdu sním. 

Není to ale jednoduché. 

Doufám že to nějak pochopíte, snažila jsem se to zkrátit, nechci top všechno rozebírat do detailu, ale myslím že je fér, abyste to věděli.

xxx

Johanna