POKARANTÉNNÍ ŽIVOT

 

Asi bych měla začít hezky od začátku. 

Vím že je málo postů, nechci říkat že mám nějaké vyhoření či co, spíš jen nemám náladu. Snažím se svůj mozek přesvědčovat, že všechno je fajn, že všechno je skvělý, ale realita? 

Já vlastně ani nevím. Sedím v přehlušeném starbucks na andělu, topím lžičku ve svém  gingerbread latté a upatlanýma rukama ťukám na klávesnici písmenko po písmenku.

Přijde mi, že to jen díky psaní mi doopravdy dojde jak se cítím. Nebo si to jen myslím, kdo ví. 

Dneska je úterý. Už od včera mám opět prezenční výuku, ze začátku, asi v sobotu, jsem se děsně do té vánoční prahy těšila. V neděli už jsem byla na hraně. Ano, samozřejmě je skvělý bydlet v praze, ale za jakých podmínek že. 

Měla jsem tu smůlu, že covid přišel zrovna když jsem v prváku. Mimo to, že neznám svoje spolubydlící (což je sice normální, ale takové první tři měsíce jsou nejdůležitější na to, abychom se poznaly), tak neznám ani své spolužáky. Takže ve chvíli když skončí škola jdu na intr. Koukám na videa, procházím se. Jsem sama.

Samozřejmě že tu v praze mám kamarády, ty které jsem znala už dřív, ale ti samozřejmě mají i svůj život. Tedy spíš školu nebo práci. Takže se také nemůžeme vídat každý den.

No a to jednoduše znamená, že se cítím sama. Vždycky jsem si děsně přála bydlet sama, ve svém. Pořád si to přeju, ale znám lidi kteří by reagovali jako: "když nevydržíš sama na intru nevydržíš už vůbec sama ve svém." Nesouhlasím. Já jen potřebuji svoje soukromí, takové místo kde se cítím komfortně.

Na to existuje skvělá věta, která mě neskutečně vystihuje.

I love to be alone, but i hate to feel lonely.

Miluju chodit někam se svým tátou, na kafe, nebo se jen projít, protože to mě odreaguje. ALe pak přijdete na intr a cítíte samotu. Prázdnotu. Představíte si jak mamka je doma s bráchou, smějou se spolu a já tu jsem sama a užírám se vnitřní bolestí. Protože tu nikoho nemám. To je moje realita. 

A vím že to tak třeba nevypadá, nebo že to nějací lidé nepochopí, ale je obrovský rozdíl, když bydlíte s někým koho znáte a když bydlíte s naprosto neznámými lidmi, které se nechovají "podle vašich představ."

Myslím tím třeba styl uvažování. 

Tenhle týden jsem na ntru ale úplně sama. Snažím si to užít co to jen jde, ale zároveň se nectím komfortně v cizím prostředí, a nevím jak to úplně změnit.

Doufám že vám tohle třeba pootevřelo oči a ukázalo další možnost, jak se lidé mohou cítit.

Mějte se krásně, další post už bude z lehčího, Vánočního soudku. 

xxx