BREATH.

 Poslouchám playlist který jsem vytvořila přesně před rokem. Moje pocity? Nepopsatelné. Ta bolest kterou zažívám teď, jen proto že si vzpomínám jakou bolest jsem zažívala v té době. Jak to bolelo, jak všechno co jsem udělala bylo špatně, jak jsem se musela dělit a jak jsem se hledala. Snažila jsem se najít co mi jde, co mě baví, jak utéct. Nemluvila jsem s nikým a jen se utápěla ve vlastních myšlenkách. Pila karamelové latté a přemýšlela jaké by to bylo žít sama. Jaké by to bylo být hubená a co by se mohlo všechno stát. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím co bude za rok, jen jsem se utápěla. Teď tu tohle píšu a vzpomínám. Jak smutno mi bylo. Jak smutná jsem byla. Jak jsem se snažila všem co nejvíce zavděčit, ale tak, abych s nimi nemusela přijít do kontaktu. Jak jsem nechodila do školy. Jak jsem nic nejedla. Byl to půlrok bolesti, ze kterého mě vysekala karanténa a vidina slibné budoucnosti na jiné škole. A teď tu sedím. Opět v karanténě ale o rok později. Jsem na jiné škole a možná pořád piju karamelové laté a někdy si přeju být sama, ale snažím se posouvat, přijímat se a vidět slibné zítřky. Protože já vždycky byla optimista, jen mě smutek zaslepil.

Tohle je jen takový výblitek myšlenek. 

Asi bych měla dodat něco z přítomnosti. 

Tak tedy - kvůli grafické úpravě se vám tohle možná špatně čte, protože je grafika neupravená a pořád stejná. Vaše oči se unavují a vás přestává text bavit protože se nijak neproměňuje. Z grafického hlediska je únavný a vy nevíte zda-li pokračovat v čtení. 

Napsala jsem to takhle schválně. Aby si to přečetli opravdu jen ti real ones.

xxx

PS: Ano, moje přítomnost je grafická úprava a umělecká škola a Ano, miluju to.