ART OF AWARENESS

Tak tu sedím, zatím ve vychlazené místnosti u balatonu, ale plánuji se přesunout na terasu. Jsou čtyři hodiny odpoledne a já právě doobědvala. Sice bylo nejprve v plánu dát si langoše, ale strach mě přemohl a řekla jsem si že to nechutně dobré smažené jídlo nechám na jindy a dnes se spokojím s těstovinama pestem. Což je ale mimochodem jedno z mích nejoblíbenějších jídel, takže si nestěžuju.

O prázdniny jsem na blog téměř nic nepřidala. Jednoduše jsem si nebyla jistá. Sebou, světem, vlastně ničím. 

Né že by tomu teď bylo o moc jinak, každopádně jsem cítila jakousi potřebu s vámi zase sdílet kousek svého života. Předem nutno říct, že se toho moc nestalo, ale nic to nemění na tom, že se vám chci nějak přiblížit.

Začla bych asi přítomným momentem. Je 26.8. Jsem u balatonu, poslední dovolená těchto prázdnin. Překvapivě je tu krásně. Snažím se si držet svoji stravu. Cvičím, jím spoustu zmrzliny ale jinak zdravě. Jediné pečivo které tu jím je maďarský chleba. Na ten nedám dopustit. Fakt zkusili jste to někdy? Je to taaaak fluffy.

Těšila jsem se sem, konečně vypadnout z basic povinností a myšlenek, co mě čekaly doma. Byla jsem vystresovaná z nové školy, intru a všeho co by se mělo dělat, takže tohle je zasloužený relax.

Když jsem byla malá, řekněme od takových 7 let jsme k balatonu, do Maďarska jezdili s rodinou celkem pravidelně. Milovali jsme to tu. Bylo tu teplo a prostě je to tu děsně krásný, zvlášť, když už pak víte kde co je, kam půjdete na nejlepší zmrzlinu a kde se co stalo, kde vznikaly nejlepší vzpomínky. 

Byla jsem tu i loni. Byla to už druhá dovolená bez táty. Ale ne bez táty jakožto odstěhovaného z mého domu, ale bez táty, kterého jsme sebou nebrali, protože se stěhoval a protože už by to prostě nefungovalo. je to asi poprvé co o tom takhle veřejně píšu a musím říct, že mám takové lehké zábrany, jak kdybych to dělat neměla. Na druhou strnu si říkám, jak jinak to ze sebe dostat že.

Ale znáte to, pokud s mámou nemáte nějak špatný vztah, jen se prostě někdy pohádáte ale ne nijak extrémně, tak na vás bude působit takovým uklidňovacím dojmem. Může být sebevíc nervní, ale i přesto ve chvíli kdy budete s ní se budete cítit tak nějak v bezpečí. Zajímavostí je, že to nemusí být ani vaše mamka, ale spíš člověk ke kterému máte dlouhodobě důvěrný vztah.

My jsme si tu dovolenou opravdu užili. I přesto že to tu bylo celkem mrtvé, protože tu nebyli žádní lidé téměř. Ale byli jsme na našem oblíbeném místě a fakt že jsme bez táty nás úplně netrápil, protože jsme byli s člověkem kterému stoprocentně důvěřujeme. Mohli jsme si říkat co jsme chtěli, mohli jsme si rozhodovat o čem jsme chtěli, mohli jsme utrácet za co jsme chtěli. Prostě jsme to byli opravdoví "my".

Řekněme, že já jsem z naší rodiny v tento moment jediná, kdo udržuje vztah s tátou. Vždycky jsem s ním měla dobrý vztah a zároveň v moment, kdy se odstěhoval tak jsem cítila jakousi povinnost s ním být. Jak kdybych se bála, že se bude cítit osamoceně, i když by si za to mohl sám. Tento pocit se mne překvapivě pořád drží. A tak i v momentech, kdy se před ním necítím sama sebou s ním ten čas trávím.

Víte, v tomhle jsou rozvody zajímavé. Každý člověk se nějak rozvíjí a vyvíjí, mění se. Když jsou toho děti již schopné (mám takový dojem že podle soudu od 12 let), tak se můžou sami rozhodnout, u koho chtějí bydlet. Já to v tomhle ohledu měla jasné, chtěla jsem zůstat v domě kde jsem se narodila - s mamkou. O ničem jako je střídavá péče jsem ani minutu nepřemýšlela, protože ten fakt že nemáte ani jeden domov je pro mne nepředstavitelný. Takže jsem se s tátou vídala vetšinou jednou až dvakrát za dva týdny o víkendu, někdy i mezi školou. Pak přišla karanténa, to jsme se vídali skoro dvakrát týdně, náš vztah se ne zlepšil - nikdy jsme špatný vztah neměli, spíš prohloubil. 

V tomhle ohledu tu ale nastává jeden problém. Když s někým žijete celý život, nevnímáte jako extrémně, někdy nárazově, se vyvíjí. A proto když s ním pak  nežijete a netrávíte žádný čas, tak vám přijde že ten člověk je stejný, jaký byl v době když se odstěhoval. Nevím jestli je to dost srozumitelné, tak pro zjednodušení. Pokud s někým netrávíte moc času, tak nevidíte, jak se ten člověk vyvíjí. A může vám připadat, že je pořád stejný. Bohužel to si myslím, že se trochu stalo i se mnou a s tátou. Táta mě pořád vidí jako holku před rokem, ale já jsem za ten poslední rok prošla asi největšíma změna za celý svůj dosavadní život. Jenže to on nemůže vědět a já o tom mluvit moc nechci. A tady je zakopaný pes.

No, od doby co se odstěhoval tohle byla nejdelší doba co jsme spolu byli. 

(nutno podotknout že první část blogu jsem sice rozepsala u balatonu ale teď už jsem doma ve své postýlce a dopisuju to)

A já se necítila úplně svobodně. Prostě jak kdybych musela mít masku, masku sama sebe před rokem. A musím říct že to bylo extrémně náročné. Proto jsem se tak těšila domu.

Teď tu jsem a tohle píšu. Chtěla jsem do tohohle blogu vmáčknout co nejvíce věcí ale teď tak nějak cítím, že bych to tady měla ukončit. 

I pro mne je totiž velký krok tohle psát. Protože přeci jenom uvědomění, že ne všechno jde podle plánu a tak krásně jak to vypadá, ještě k tomu se svými nejbližšími je nejen velice důležité, ale také velice náročné.

A já to dokázala. 

Máte taky nějaký okamžik, který se bojíte sdílet ale potřebujete ho nějak ventilovat?

Jen do toho...

xxx