DO WHAT YOU LOVE, LOVE WHAT YOU DO
Nikdy jsem na svém instagramu ani na blogu nepostla fotku se svými kamarády.
Pravděpodobně to vypadalo že žádné nemám, což není vůbec pravda ale vysvětlujte to žejo.
Strašně mě baví přidávat posty na instagram, nahrávat stories, dělat videa a všechno co se kolem sociálních sítí točí. Bohužel, jak každý ví, začátky jsou složité ve všem - ať už je to nová škola, práce, sport nebo nějaký koníček, nikdy nebudete ze začátku 100 procentní. A můžete se snažit jak chcete - to je prostě fakt.
A to byl přesně ten důvod proč jsem o tomhle blogu nikomu neřekla, ne že bych se úplně styděla, ale nebylo by mi zrovna příjemné, kdyby okolí, které mě zná vidělo moje pády a moje neúspěchy. mám to takhle nastavené už od mala a nějak nevím, jak tomu předejít.
To je jeden z mnoha důvodů, proč tenhle blog byl a je stále anonymní.
Asi byste ani nevěřili, jak je náročné tajit něco takového před někým.
Proto jsem ze svého osobního života vyřadila na měsíc instagram abych se soustředila jen a pouze na "messycomplicated". A moc mě to baví. Je skvělý jak mám spoustu volnosti.
A vlastně tak nějak v téhle chvíli mi došlo proč to vlastně skrývám? Proč neřeknu svým kamarádům, že píšu blog? Budou se mi smát? Tak v tom přípdě to nejsou kamarádi. A na to nezapomínejte. Opravdoví kamrádi by se vám neposmívali, a už vůbec by se vám neposmívali za něco co vás baví a co vám dělá radost. Protože pokud to jsou praví kamarádi, tak pro vás budou chtít jen to nejlepší a mezi to patří i když jste vy šťastní.
Já přeci nemám důvod se stydět za blog, ani za instagram, kam nepíšu nic vulgárního, kde si vytvářím content přesně takový, jaký baví mě.
Tohle jsem já.
Hodně mi záleží na tom co si o mně lidi myslí a bojím se že se semnou kvůli tomu přestanou bavit.
Možná máte v sobě otázku kde se to ve mně bere, kde se to ve vás bere.
Například já jsem se vždycky snažila jít si za svými sny, takových hádek které jsem si protrpěla jen pro to, abych mohla být jednou šťastná. Takových výrazů, které měli lidi, kteří se na mne dívali když jsem blogovala na ulici.
Jednoduchý příklad.
Dělám přijímačky z gymnázia na uměleckoprůmyslovou školu. Ne proto, že bych měla na gymnáziu špatné známky, to vůbec (to je pravděpodobně ten důvod proč to některým lidem, třeba mé rodině vadí) ale proto. že se na své dosavadní škole necítím dobře, nerada tam chodím, mám naprosto odlišné potřeby než ostatní co tam chodí, potřebuji se víc vyjadřovat a ukázat co je vevnitř mě, ukazovat moje vlohy. A na to je na uměleckých školách kladem mnohem větší nárok než na gymnáziích (logicky).
Mamce se to nelíbí - ale ví že jsem nešťastná a tak mě podpoří. Táta to samé ale babičky mají pořád zafixované předsudky že průmyslové školy jsou mnohem ale mnohem horší než gymnázia. Přitom to vlastně není ani pravda, jediné co tak gymnázium je všeobecné vzdělání no.
Takových hádek a probrečených nocí co jsem kvůli tomu zažila... ale přežila jsem to, a šli si za tím, co jsem doopravdy chhtěla a co jsem věděla že pro mě bude nejleoší. A teď mám podané přihlášky a v dubnu píšu přijímačky i přesto, že vím co si o mně asi lidi myslí, že odcházím z gymnázia.
A podobně je to právě i s blogem. Měla bych si jít za tím, co doopravdy chci a já chci něco předat nebo vám třeba s něčím pomct.
A proto jsem se odhodlala a jedné ze svch nejlepších kamarádek jsem to řekla.
A jsem na sebe pyšná, protože to je další malý krůček k pochopení svých potřeb.
Možná se vám tenhle článek zdá nepotřebný nebo nepodstatný, každopádně já bych jen ráda řekla, že když máte nějaký sen a baví vás, tak si za tím jděte i přes to že se stydíte například, protože pak to půjde nejlíp.
Děkuji za přečtení, doufám že jsem vám třeba pomohla udělat jeden malý krůček, který vás posune dál.
S láskou Johanna
PS: přikládám fotku avokáda, protože to že jsem koupila avokádo, kerý bylo vážně k jídlu je pro mě životní úspěch!
Pravděpodobně to vypadalo že žádné nemám, což není vůbec pravda ale vysvětlujte to žejo.
Strašně mě baví přidávat posty na instagram, nahrávat stories, dělat videa a všechno co se kolem sociálních sítí točí. Bohužel, jak každý ví, začátky jsou složité ve všem - ať už je to nová škola, práce, sport nebo nějaký koníček, nikdy nebudete ze začátku 100 procentní. A můžete se snažit jak chcete - to je prostě fakt.
A to byl přesně ten důvod proč jsem o tomhle blogu nikomu neřekla, ne že bych se úplně styděla, ale nebylo by mi zrovna příjemné, kdyby okolí, které mě zná vidělo moje pády a moje neúspěchy. mám to takhle nastavené už od mala a nějak nevím, jak tomu předejít.
To je jeden z mnoha důvodů, proč tenhle blog byl a je stále anonymní.
Asi byste ani nevěřili, jak je náročné tajit něco takového před někým.
Proto jsem ze svého osobního života vyřadila na měsíc instagram abych se soustředila jen a pouze na "messycomplicated". A moc mě to baví. Je skvělý jak mám spoustu volnosti.
A vlastně tak nějak v téhle chvíli mi došlo proč to vlastně skrývám? Proč neřeknu svým kamarádům, že píšu blog? Budou se mi smát? Tak v tom přípdě to nejsou kamarádi. A na to nezapomínejte. Opravdoví kamrádi by se vám neposmívali, a už vůbec by se vám neposmívali za něco co vás baví a co vám dělá radost. Protože pokud to jsou praví kamarádi, tak pro vás budou chtít jen to nejlepší a mezi to patří i když jste vy šťastní.
Já přeci nemám důvod se stydět za blog, ani za instagram, kam nepíšu nic vulgárního, kde si vytvářím content přesně takový, jaký baví mě.
Tohle jsem já.
Hodně mi záleží na tom co si o mně lidi myslí a bojím se že se semnou kvůli tomu přestanou bavit.
Možná máte v sobě otázku kde se to ve mně bere, kde se to ve vás bere.
Například já jsem se vždycky snažila jít si za svými sny, takových hádek které jsem si protrpěla jen pro to, abych mohla být jednou šťastná. Takových výrazů, které měli lidi, kteří se na mne dívali když jsem blogovala na ulici.
Jednoduchý příklad.
Dělám přijímačky z gymnázia na uměleckoprůmyslovou školu. Ne proto, že bych měla na gymnáziu špatné známky, to vůbec (to je pravděpodobně ten důvod proč to některým lidem, třeba mé rodině vadí) ale proto. že se na své dosavadní škole necítím dobře, nerada tam chodím, mám naprosto odlišné potřeby než ostatní co tam chodí, potřebuji se víc vyjadřovat a ukázat co je vevnitř mě, ukazovat moje vlohy. A na to je na uměleckých školách kladem mnohem větší nárok než na gymnáziích (logicky).
Mamce se to nelíbí - ale ví že jsem nešťastná a tak mě podpoří. Táta to samé ale babičky mají pořád zafixované předsudky že průmyslové školy jsou mnohem ale mnohem horší než gymnázia. Přitom to vlastně není ani pravda, jediné co tak gymnázium je všeobecné vzdělání no.
Takových hádek a probrečených nocí co jsem kvůli tomu zažila... ale přežila jsem to, a šli si za tím, co jsem doopravdy chhtěla a co jsem věděla že pro mě bude nejleoší. A teď mám podané přihlášky a v dubnu píšu přijímačky i přesto, že vím co si o mně asi lidi myslí, že odcházím z gymnázia.
A podobně je to právě i s blogem. Měla bych si jít za tím, co doopravdy chci a já chci něco předat nebo vám třeba s něčím pomct.
A proto jsem se odhodlala a jedné ze svch nejlepších kamarádek jsem to řekla.
A jsem na sebe pyšná, protože to je další malý krůček k pochopení svých potřeb.
Možná se vám tenhle článek zdá nepotřebný nebo nepodstatný, každopádně já bych jen ráda řekla, že když máte nějaký sen a baví vás, tak si za tím jděte i přes to že se stydíte například, protože pak to půjde nejlíp.
Děkuji za přečtení, doufám že jsem vám třeba pomohla udělat jeden malý krůček, který vás posune dál.
S láskou Johanna
PS: přikládám fotku avokáda, protože to že jsem koupila avokádo, kerý bylo vážně k jídlu je pro mě životní úspěch!
Komentáře
Okomentovat